Cesta za poznáním na Balkán

Cesta za poznáním na Balkán

Bratislava, Praha, 29. 10. 2019 – Dne 7. října se autobus s více než 40 lidmi brzy ráno vydal z Bratislavy směrem na Balkán. Byly v něm zejména žáci středních škol, jejich učitelé, ale i novináři a organizační tým – ze Slovenska i z Česka. Tato cesta se uskutečnila v rámci dlouhodobého projektu „Kam vede nacionalismus a extremismus?“, který připravují dvě nevládní organizace: slovenské Centrum pre európsku politiku (CEP) a český EUTIS.

Cílem této šestidenní cesty bylo středoškolským žákům i učitelům převyprávět příběh o kdysi na první pohled úspěšné zemi, která však nezvládla svůj rozpad a proběhlo v ní několik válek: o Jugoslávii. Klíčovým tématem cesty je ukázat to, co všechno k těmto konfliktům vedlo a jaké jsou jejich důsledky. Organizátoři chtějí realizací projektu podnítit účastníky (žáky středních škol), aby dokázali kriticky rozeznávat, co vede k nárůstu nacionalismu, extremismu a radikalismu a znát jejich důsledky.

Za organizátory přibližuje Kamil Sládek ze slovenského Centra pre európsku politiku: „Naši účastníci sa dozvedia, že bojovali proti sebe a zabíjali sa susedia, bývalí spolužiaci ubližovali svojim bývalým spolužiačkam, žiaci svojim učiteľom. V týchto krajinách ľudia hovoria takmer rovnakou rečou. Chorváti a Srbi sú kresťania, len jedni sú katolíci a druhí pravoslávni. Prakticky všetci z bývalej Juhoslávie sú Slovania. I bosniacki moslimovia. Hlavnou témou exkurzie však nie je vojna. Dôraz kladieme na obdobie pred ňou, aké boli kroky k nej, čo robili politici, ako fungovala propaganda, aké slovné i fyzické útoky boli na „tých druhých“. Ale i na to, čo si nevšímali občania. Obdobie vojny nám popisujú na vlastných príbehoch konkrétni ľudia, ktorí ju prežili. A z tohto rozprávania spoznávame a vidíme, čo vojna dodnes zanechala: rozdelenú a minimálne komunikujúcu spoločnosť, slabé ekonomiky, zlé vyhliadky do budúcnosti.“

Michael Murad z českého EUTISu jej doplňuje: „Důležité je učit se i o moderních evropských dějinách, mezi které války v bývalé Jugoslávii bohužel patří. Probíhaly relativně nedávno a blízko našich hranic a přitom o nich dnešní mladí lidé na středních školách ví velice málo. Díky zkušenosti z této cesty si žáci i učitelé uvědomí, že byť u nás není vše perfektí, máme se velmi dobře a měli bychom si vážit toho, že jsme válku dlouho nezažili.“

V týdnu od 7. do 12. října 2019 jsme navštívili chorvatské město Vukovar a města v Bosně a Hercegovině – Srebrenici, Sarajevo a Tuzlu. Během těchto šesti dnů jsme stihli vidět mnoho míst paměti a památníků souvisejících s nedávnou válkou. Také jsme měli možnost mluvit s několika pamětníky, kteří nám svými životními příběhy přiblížili války v Chorvatsku a v Bosně a Hercegovině.

Ve městě Vukovar jsme navštívili dodnes fungující nemocnici, která byla přes válku obléhána a bombardována přes 80 dní jakož i místo bývalého masového hrobu u farmy Ovčara. U Srebrenice jsme navštívili muzeum věnované genocidě, během níž v červenci roku 1995 zahynulo zhruba 8000 bosenských mužů. Šlo o nejhorší masakr od konce druhé světové války v Evropě. Muzeem v prostorách bývalé základny vojáků OSN v Potočarech nás doprovázel muž, který během běsnění v Srebrenici přišel o několik nejbližších členů rodiny.

V Sarajevu jsme poznávali jeho nejtemnější stránku dějin – život během války, protože město bylo v letech 1992 až 1995 obléháno. V Muzeu dějin Bosny a Hercegoviny jsme měli možnost vidět, jak si lidé během války vyráběli různé nástroje, které jim pomáhaly přežít bez dodávek elektřiny a plynu. Navštívili jsme také sarajevský most Suady a Olgy – prvních obětí bosenské války, které zabil odstřelovač.

To, že ve válce nelze bojující strany jednoduše dělit na dobré a špatné, nám přiblížili tři muži. Jsou tří různých národností a během války byli vězněni v zajateckých táborech tří bojujících stran. Janko Samouković, Amir Omersphasić a Stanislav Krežić nám vyprávěli, že utrpení bylo stejné bez ohledu na to, zda tábor patřil Srbům, Chorvatům nebo Bosňákům.

První večer v Sarajevu jsme měli možnost mluvit se současnými velvyslanci Slovenska a Česka v Bosně a Hercegovině – Martinem Kačem a Jakubem Skalníkem. Přiblížili nám, jak tato malá země funguje dnes, 24 let po skončení války. Potvrdili nám naše pocity z dosavadního poznání během cesty, že válka zde pro mnohé lidi ještě není uzavřena a její pozůstatky (nejenom materiální) jsou jasně dodnes vidět.

„Nesmíte dovolit, aby vám někdo lhal, že nějaký národ je lepší nebo horší, ale dívejte se na každého člověka jako na člověka.“

Naši cestu jsme zakončili v bosenské Tuzle. Měli jsme možnost si vyslechnout další silné příběhy lidí z období války v Bosně a Hercegovině. Zijo Ribic měl jen osm let, když ve válce přišel o devět členů rodiny a sám jen se štěstím přežil. Jeho poselství je silné a jasné: „Jen když člověk odpustí, může žít dál normálním životem, protože s nenávistí se normálně žít nedá. Nesmíte dovolit, aby vám někdo lhal, že nějaký národ je lepší nebo horší, ale dívejte se na každého člověka jako na člověka.“ Proto dnes Zijo žije normální, běžný život. A vypráví lidem o svém poznání a poselství proto, aby se to, co on přežil, neopakovalo. V Tuzle jsme se také měli možnost mluvit s Munirou „Bebou“ Hadzić, která během války založila organizaci Bosfam. Ta dodnes funguje a pomáhá mnohým bosenských ženám tak, že jim poskytuje zaměstnání – tkají tradiční bosenské koberce, štrikují svetry, rukavice…

V Tuzle jsme také nevynechali náměstí Kapija v centru města, kde se nachází památník připomínající tragédii z 25. května 1995. Dělostřelecký granát na tomto místě zabil 71 převážně mladých lidí a přes 200 jich zranil. Naši cestu jsme zakončili návštěvou mešity, kde nám místní imám během diskuze zodpověděl řadu otázek.

Pamětníci války, se kterými jsme si během cesty povídali, byli v mnoha věcech odlišní. Všichni se však shodovali na jedné věci: i když si prošli mnohým, necítí nenávist. Nenávist je totiž jedním z „nejefektivnějších“ médií, které šíří nacionalismus a extremismus.

Pokračováním studijní cesty je putovní výstava „Jak se z našich stali cizí“. Žáci, kteří se cesty zúčastnili, budou průvodci této putovní výstavy, která přiblíží obsah cesty: situaci před válkami v bývalé Jugoslávii, procesy, které byly součástí války a období po válce. A samozřejmě i důvody, proč se obdobím posledních dvou desetiletí 20. století v dnes již neexistující zemi zabýváme u nás doma. Svým spolužákům budou hovořit o svém poznání, přemýšlení během cesty i po ní tak, aby byly pro své vrstevníků co nejsrozumitelnější.

Věříme, že zkušenost z cesty „Kam vede nacionalismus a extremismus?“ Je formou putovní výstavy možné zprostředkovaně přinést do míst na Slovensku a následně i v Česku, protože samotné cesty se může zúčastnit jen pár desítek žáků.

Autoři: Tatiana Chovancová a Kamil Sládek (CEP); Michael Murad (EUTIS, o.p.s.)

Další aktuality